Hudební festival Rock for People letos proběhl již po třicáté. Každý z jeho pěti dnů měl svého headlinera, já však vyrazil na den třetí – na Sex Pistols. Vůbec poprvé jsem tedy přijal pozvání značky G-Shock, a svou cestu za punkovými hity z dětství okořenil trochou tou zábavy u jejich stánku. Perfektní den – měl jsem zůstat déle. Tak snad mi to čas dovolí příští rok…

Letošní ročník Rock for People byl opravdu speciální. Nejenom pro to, že se jednalo o 30. ročník, ale proto, že měl vůbec poprvé své oficiální hodinky. Ano, značka G-Shock, která je partnerem festivalu už přes dekádu, se konečně odhodlala a vytvořila speciální sérii všemu-odolávajících digitálek G-Shock Original GMW-B5000PS-1ERFP v ocelovém provedení – prostě heavy metal.

Abych hodinky, které konstrukčně vycházejí z loňské edice oslavující 40 let značky G-Shock (mimochodem, je o nich článek zde), viděl na živo, vyrazil jsem do Parku 360 na starém letišti u Hradce Králové. Jenže – jelikož mě 21. června čeká dlouhá 140kilometrová trasa na kopcové etapě L’Etape Czech Republic by Tour de France, bylo potřeba tak trochu trénovat. No, a tak jsem z Prahy v dobré víře zdokonalení sám sebe vyrazil na silničce. 120 kilometrů proti větru uteklo jako voda a za čtyři hodiny cesty jsem byl v kempu – vyhladovělý a žíznivý, respektive po pivu lačnící…

O první seznámení s tím, jak to na Rock for People chodí, se postarala punk-rocková parta ze slovenské Nitry, kapela Horkýže Slíže. A právě to, jak to chodí, bylo pro mne podstatné. Ne, že bych byl na fesťácích nějakým nováčkem (ačkoli v mém rejstříku festivalů bylo vždy místo spíše pro Brutal Assault či Obscene Extreme). O co mi šlo, byla samozřejmě časomíra.

Na obřích obrazovkách po obou stranách obřího pódia, na nichž jinak dochází k promítání kapely, vždy před skladbou oznamují přesný čas a aktuální teplotu hodinky G-Shock ze speciální edice pro Rock for People. Skvělé, co? Tomu se totiž říká praktický product-placement. Vždyť na Rock for People začíná každá kapela na minutu přesně dle harmonogramu.

Každopádně pánové z uskupení Horkýže Slíže (pamatuji si od nich ze základky jen první desku) předvedli skvělou show a prostor pod pódiem se zaplnil rychleji, než bych čekal. Co zaplnil, bylo tak narváno, že se nedalo dostat ani k pódiu, ani od něj pro pivo. Ale podařilo se, a tak jsem dostal šanci projít si celý areál – a že opravdu není malý. Narazil jsem na skvělou expozici automobilky Toyota, ve vojenském bunkru vybudované Tesco, na mraky stánků s masem, nudlemi i na skvělý langoše. Na konci mé objevitelské štace však stála obří u-rampa G-Shock a u ní stánek s hodinkami, který posloužil i jako mé zázemí.

U-rampa zde nestála jen tak. Co hodinu bylo možné obdivovat triky nejlepších českých freestylistů na BMX, skateboardu či koloběžce. V G-Shock službách tak zářili několikanásobný účastník a dokonce i vítěz Mistrovství ČR ve skateboardingu, hradecký rodák Marek Čejchan, Zdenda Pešek ověnčený několika tituly mistra republiky na BMX či na koloběžkách létající Mikuláš Čapek a Metthew Pethew.

Největším hudebním překvapením byl pro mě zcela jistě Jerry Cantrell, kytarista kultovní grungeové kapely Alice in Chains, o němž bylo v programu napsáno, že je to „moderní trubadúr se šviháckým chováním pistolníka z divokého západu s úsměvem napravujícího se antihrdiny,“ což mi přišlo zajímavě trefné.

Zaujal mě nejenom jeho hlasový projev, který navazuje na DNA, které v Alice in Chains zakořenil dokonalý zpěvák Layne Staley, ale také několik odehraných skladeb právě z historie Alice in Chains, jako poeticky pochmurnou Down in a Hole či ne o moc pozitivnější skladbu Rooster. Bylo to jako vrátit se v čase – a to jsem ještě netušil, co večer přinese.

S blížícím se večerem se má pozornost koncentrovala směrem k hlavnímu pódiu (no, na chvilku jsem se ještě zasekl na britských Luvcat), kde přes den popovala Ewa Farná a později In Flames. To hlavní mělo teprve přijít. Sex Pistols, které jsem poslouchal celý druhý stupeň základky, s Frankem Carterem v roli zpěváka.

G-Shock na obřím monitoru ukazovaly 22:10 (respektive 22:10:08) a teplotu příznivých 20 °C, když se pódium proměnilo v ohromnou promítací plochu v ikonických barvách fialové a žluté – ano těch z přebalu jediné kapelou nahrané studiové desky Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols. Obří nápisy Nowhere a Boredom odkazující na skladbu Pretty Vacant připomínaly dávnou minulost, na kterou jsem se těšil. Ale… Zázrak se nekonal. Stále žijící členové Paul Cook, Steve Jones a Glen Matlock se sice pustili se vší vervou do hraní, energii na publikum přenést ale nedokázali – nebo ji spíš už nemají. A to bohužel ani v nejmenším. A není se čemu divit. Vždyť od jejich debutu uběhlo půl století a kdysi surová hudba je dnes vnímána spíše jako ostřejší rock´n´roll.

Pozornost davu si však během pár minut získal hardcoreový zpěvák Frank Carter s neuvěřitelným britským arogantním šarmem. Aby dal kotel do pohybu, dokonce sestoupil z podia a vytvořil si s fanoušky vlastní moshpit a rozpohyboval jej. Nutno podotknout, že velmi úspěšně – byl to tedy právě on, kdo vystoupení Sex Pistols zachránil.

Samozřejmě chvilku trvalo zvyknout si na jeho hlas v podkresu slavných hitů – neboť se vzdal přednesu Johnnyho Rottena a ke skladbám přistoupil s vlastní interpretací. Jenže s odstupem času se bohužel všechno zdálo moc uhlazené, texty zvláštně srozumitelné a zřetelné, akordy čitelné (a to včetně občasných přehmatů) – jakoby Pistole zeslušněly za ta dlouhá léta. Ale nechci kritizovat. Jsme rád, že jsem si díky značce G-Shock mohl odškrtnout další legendu ze svého seznamu kapel, které je prostě nutné vidět na živo. Kdo by čekal, že hudba Sex Pistols bude jednou působit nostalgicky, že?

Za fotky z rampy moc děkuji Tomášovi Helískovi, který už na ChronoBlogu má dokonce svůj profil. Fotky má skvělý, tak snad brzy bude i nějaký jeho článek…