Japonsko nepochopíš. Když jej navštívíte, procestujete, ochutnáte, stále většinou zůstává pro Evropana izolovaným ostrovem, specifickým, vzdáleným a těžce uchopitelným světem. Večer před odletem si pouštím film Ztraceno v překladu, abych se naladil. Zítra je sobota, letiště Praha, přes Frankfurt do Tokio Haneda, 13 hodin ve vzduchu, příští sobotu jsem zpátky. V týdnu musím stihnout Tokio, dvě továrny na hodinky, spát průměrně 3 hodiny denně, zkusit co nejvíc z japonské kuchyně. Nejsem náruživý cestovatel, nemám rád létání, ale jsem vášnivý jedlík a milovník hodinek. Japonsko bylo díky filmu Sofie Coppoly a Murakamiho knížkám už dlouho místem, které jsem chtěl navštívit. Na cestu do Japonska jsem byl pozván firmou Seiko a českým distributorem, abych se seznámil s jejich hodinářskou tradicí, řemeslem a uměním. Moje zpráva z výletu je trochu o Japonsku, jídle a hodinkách.

Dva dny na to sedím stejně jako Bob Harris a Charlotte (Bill Murray se Scarlett Johansson) v New York baru v 52. patře hotelu Hyatt. V baru je i pozdě večer čilý ruch, který doplňuje jazzová kapela. Za vysokými okny vyplňují prostor až k obzoru světla nočního Tokia, u vedlejšího stolu probíhá romantická žádost o ruku a já u sklenky old fashioned přestávám bojovat s pásmovou nemocí a připadám si jako ve filmu.

Při první návštěvě je Japonsko asi pro každého evropského návštěvníka více či méně podobným kaleidoskopem postřehů drobných i větších odlišností, které s sebou kontakt s japonskou kulturou a životním stylem obnáší. To všechno naši hostitelé vědí, nechávají nás nasát atmosféru života v Tokiu. S průvodci nás ženou po památkách, itinerář mají rozpočítaný na minuty. Šintoistické chrámy střídá futuristická věž Sky tree. Ochutnáváme špičkovou japonskou gastronomii.

Pokud můžu něco doporučit – určitě vyrazte na japonskou kulturní ikonu – nudlovou polévku ramen. V centru Tokia v honosné Ginze za luxusním obchodním domem Wako najdete v postranní uličce podnik Kagari. Miniaturní ramen bar, kde se ke stolu ve tvaru U, kolem kuchaře vejde jen 7 lidí a kde si dáte ramen oceněný michelinskou hvězdou. Je otázka, jestli vám bude stát za to čekání. Já si vystál dvouhodinovou frontu, abych pak do sebe během 15 minut s hlasitým srkáním nasoukal misku nudlí. Zážitek je to každopádně.

Dalším gastro cílem, který je dobré neminout, je japonská forma grilu teppanyaki. Restaurace s tímto stylem kuchyně nejsou jenom jídelnami, ale také poskytují sofistikovanou show, při které zkušený kuchař připravuje jídlo před vámi na horké ploše – gridlu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit podnik President Chibo v Ginze, teppanyaki bar je ve spodním patře.

Večer už všichni padáme únavou, ale spát se nejde, a tak paříme až do rána. Než upadnu do bezvědomí, stihnu nastavit hotelový budík zn. Seiko (pochopitelně) na dvě hodinky spánku. Za moment se všichni vidíme na snídani…

Ráno mě dokáže probrat kýbl kafe a geniální japonský vynález, polévka Miso. Směs až několik let kvašené pasty ze sójových bobů a rybího vývaru, což doplněno o tofu a houbičky působí trochu slizce, ale pro mě je to spolehlivý životabudič.

Tokiem se přes den hrnou davy lidí, všude obleky a formální oblečení. Ve tvářích vidím pracovní odhodlání, disciplínu. Ve vzduchu je tady cítit vysoký stupeň organizovanosti. Zaráží mě minimum dětí a nezvykle velké množství starších lidí v důchodovém věku pracujících ve fyzicky náročných profesích, kde byste seniory u nás nečekali. Japonsko je stárnoucí země, čelící nepříznivému demografickému vývoji. Večer se kulisy promění, z kancelářských budov se milióny lidí přesunou do restaurací, barů a pačinko heren (pačinko jsou mixem pinballu a výherních automatů, tyto bizarní herny při návštěvě Japonska nevynechejte, v Tokiu je najdete ve čtvrti Akihabara, jelikož se zde nesmí fotit, nemám vlastní foto, ale pusťte si toto video, stojí za to). Spořádaní zaměstnanci korporátů, se najednou, stále v oblecích, opilí potácí ulicemi. Skloubit oddanost zaměstnavateli, dlouhé hodiny práce a nekonečné dojíždění, se často nedaří. Pro řadu unavených a společensky unavených Japonců je řešením kapslový hotel, kde v buňce velké jako postel přečkají noc, vyperou jim košili a druhý den vyrazí zase do kanceláře. Odhodlání úplně se zbourat nadměrným pitím, je o to pitoresknější, že více než třetina Japonců trpí syndromem zapříčiňující sníženou toleranci k alkoholu (asijský ruměnec).

V pozadí všeho, co Japonci dělají, lze tušit dva principy. Ikigai – japonské pojetí raison d’être, jakýsi průsečík životního poslání, vášně a profesního života, který je motorem pro obrovské pracovní nasazení. A Mono no aware – což je v podstatě estetický koncept lásky k pomíjivému, někdy překládaný jako tklivost věcí – vědomí krásy a současně pomíjivosti všeho. Obě tyto vlastnosti mají své krásné, ale i směšné, kýčovité a pro Evropana někdy nepochopitelné projevy.

Naší první návštěvou v Seiko Epson byla manufaktura v Shiojiri. Toto centrum výroby a vývoje Seika se nachází v prefektuře Nagano, asi 2,5 hodiny cesty rychlovlakem z Tokia. V laboratořích se zde snaží dál posouvat technologické možnosti co nejpřesnější časomíry. Výroba se zaměřuje především na elektronické hodinky. Jednoduchých, levných strojků i pro jiné výrobce hodinek se zde ročně vyrobí kolem 100 milionů kusů. I když jsme měli možnost vidět masovou výrobu základních strojků, hlavním bodem našeho zájmu bylo hodinářské studio Shinju, které se zabývá ruční výrobou strojků Spring Drive a high-end quartzových hodinek řady Grand Seiko a Credor. Korzujeme před prosklenými okny do ateliéru a obdivujeme maximální soustředění a práci hodinářů, když tu v jednu chvíli zazní signál a všichni hodináři v pláštích se zvednou od svých stolů a začínají cvičit protahovací cviky.

Pokud máte v Tokiu pár hodin čas, vřele doporučuji návštěvu firemního muzea Seiko ve čtvrti Sumida. Skvěle sestavená expozice o měření času s unikátními exponáty je zajímavá nejenom pro milovníky hodinek, ale je výborná také k pochopení japonské korporátní kultury. Pokud si zarezervujete i průvodce, zážitek bude ještě lepší. Náš, který strávil celý život prací pro Seiko corporation jako obchodní zástupce v zemích západní Evropy, nyní v důchodovém věku pracující jako průvodce muzeem, byl skvělý. Pro mne zase nepochopitelná ukázka loajality k firmě.

Úžasným rychlovýletem do japonské kultury je pobyt v tradičním japonském hotelu rjokan. V Rjokanu Taikan jsme byli ubytováni během naší návštěvy Morioky. Jedná se často o opravdu letité instituce (v Japonsku se nachází i nejstarší hotel na světě Nishiyama Onsen Keiunkan založený v roce 705 n.l.), často spojené s termálními lázněmi (onsen). V rjokanu jsou pokoje vybavené tradičním japonským způsobem – minimalistický interiér, posuvné dveře, tatami na podlaze, spí se na futonu, který vám večer připraví personál. Hotel vám poskytne také jukatu, specifický druh kimona, ve kterém se v hotelu pohybujete, což může být trochu nezvyk. Ale daleko větší problém jsou sandály. Japonci mají s Čechy společnou zálibu v manickém přezouvání. Všude se přezouváte, dokonce i v některých restauracích. Všude vám samozřejmě poskytnou sandály k zapůjčení, nicméně i největší dostupné velikosti pro mě byly malé. Pohled na Čechy cupitajících po špičkách ve špatně uvázaných kimonech musí být k nezaplacení. V rjokanech nevynechejte návštěvu termálních lázní a absolvujte tradiční japonskou mnohachodovou večeři, která je tak komplexní, že ani náš japonský průvodce některé pokrmy neznal. Ač je japonská kultura svázána mnoha pravidly a složitými zvyklostmi etikety a je dobré si minimálně ze slušnosti předem nastudovat základní doporučení jak se chovat, není potřeba se příliš stresovat. Japonci jsou extrémně zdvořilí a nebudou vás upozorňovat, ani pronásledovat a tvrdošíjně trvat na dodržování komplikovaných pravidel.

Výrobní závod Seiko v Morioce se zaměřuje na výrobu tradičních mechanických hodinek. Centrem je studio Shizuku-ishi, kde je soustředěna kompletní výroba high-end mechanických hodinek Seiko a Credor. Zde se na rozdíl od závodu v Shiojiri rozvíjí mistrovství v tradičních hodinářských technikách. Obrovská úcta k dokonalosti je patrná na každém kroku. Ti nejlepší pracovníci, mistři svých oborů jsou zde nejenom na nástěnkách, ale požívají velké úcty a společenského uznání. Jasně přezouváme se i zde, co by byla exkurze v továrně bez sandálů naražených na špičce nohy.

Japonské hodinářství bylo jedním z iniciátorů konce éry mechanických hodinek. Křemenný oscilátor, vynález firmy Seiko, rozpoutal revoluci, která položila tradiční švýcarský hodinářský průmysl na lopatky. Od této quartzové revoluce na konci sedmdesátých let dvacátého století lidé prakticky nepotřebují mechanické hodinky. Elektronické hodinky jsou přesnější, levnější a méně náročné na servis než jejich mechaničtí předchůdci. Beru jako součást japonské nepochopitelnosti i jejich hodinářství. Na světě neexistuje srovnatelná firma vyrábějící pod jednou značkou tak široký rozsah hodinek, od běžné spotřební konfekce po špičkové hodinářské umění. Je pro mě těžce pochopitelná úpornost, s jakou se snaží investovat do mistrovské hodinařiny, jež sami před čtyřiceti lety téměř poslali ke dnu. Mám pocit, že když přestaly mechanické hodinky plnit svůj utilitární účel a staly se ozvěnou zanikajícího řemesla, nalezli v nich Japonci onu lásku k pomíjivému. A dnes dokáží víc než kdy jindy vyrábět krásné mikro mechanické stroje, které mimoděk ukazují tklivé plynutí času.

Napsáno pro magazín Travel Design, redakčně upraveno vyšlo v jarním čísle 2018.