Pro ty, kdo to ještě neví – na pomezí Břevnova a Střešovic, konkrétně na křižovatce ulic Na Dělostřílnách a U Druhé baterie, stojí v krásné zahradě žlutá funkcionalistická vila, která je  už zhruba měsíc plná velmi zajímavých hodinek, respektive alespoň její jedenapůlté patro, ve kterém nově  sídlí ChronoShop. Sice je tu stále ještě všechno trochu provizorní – stále čekáme, až nám tu majitel vily pomůže dořešit různé menší či větší detaily, ale prodejna je již v provozu a ke své spokojenosti ji už navštívila řada zákazníků. Někteří se přišli jen podívat, co tu vlastně všechno máme, někteří si již odnesli své vysněné kousky domů, někteří se opakovaně vracejí a pomalu ale jistě tříbí svůj výběr.

A jak se tu žije mně jako prodejci (ale zároveň člověku dlohouhodobě postiženému chronománií)?

Děkuji za optání, dobře. „Naše“ vila je fakt krásná stejně jako její okolí a mezi jednotlivými návštěvami zákazníků, jejichž frekvence je tak akorát přiměřená,  tu je boží klid; výhled do zahrady, kde dozrává ovoce a prochází se zrzavý kocour, občas přijdou na kafe hodináři mechano či dknespl (přezdívky z Chronomagu) ze své dílny v suterénu a pravidelně přijíždí z dalekého Slezska  zkontrolovat své království i sám velký KUBSON, se kterým pak večer v zahradní restauraci naproti vile probereme všechny zásadní chrono-metafyzické otázky. Prostě pohoda. Ale ve chvílích, kdy  je tu člověk sám, přichází na něj jakýsi neklid, zvláště takhle k večeru… Začne se totiž projevovat jeho nedoléčená a zřejmě nevyléčitelná choroba… chronománie. Musí si znovu a znovu prohlížet všechny ty vystavené modely a zatímco leští otisky prstů po zákaznících, tak si přitom opakovaně ověřuje, jestli ty hodinky, co se mu ještě včera líbily, opravdu stojí za to, a ty, co již vyřadil z užšího okruhu svého zájmu, si opravdu další hlubší pozornost nezasluhují. Takže ji tímto nakonec vlastně znovu dostávají. A to je dobře, protože člověk nakonec zjišťuje, že všechny ty hodinky mají něco do sebe a postoj k nim je možno opakovaně přehodnocovat. A tak vše začíná zase od začátku a točí se to hezky v kruhu…

Ale ten dlouhodobý pobyt mezi hodinkami je do jisté míry i terapeutický – přece jen teď, když mám všechny ty hodinky kolem sebe, netrávím už tolik času na internetu prohlížením nejrůznějších „pochybných chrono-stránek“ a nemarním hodiny vzácného času nad obscénními detaily strojků, ciferníků a pouzder renomovaných značek. Prostě teď už není třeba nosit dříví do lesa. Máme ho tady docela dost. A pak se taky snažím vytvořit si k těm našim značkám a modelům pokud možno stejnou distanci, aby je člověk mohl zákazníkům prezentovat co nejobjektivněji. To se mi snad docela daří – už jen proto, že každé z těch hodinek mají nějaké své kvality, které člověk může s klidným svědomím zdůraznit. A pokud mám pocit, že ten který model má snad i nějaký nedostatek, zákazníka na něj klidně upozorním. Zákazník to většinou ocení a často se i stane , že to, co já třeba považuji za mínus, zákazníkovi vůbec nevadí, není to pro něj podstatné nebo to dokonce vidí i zcela opačně – to je třeba případ antireflexů – vnější / vnitřní, otázka sklíček – minerál / safír, šroubovacích či nešroubovacích korunek, automatického či manuálního nátahu apod. Je to prostě všechno o osobních preferencích a ty jsou u různých lidí velmi rozdílné. Ale není nad to, když to člověk se zákazníkem všechno podrobně probere – a takhle i sám pro sebe znovu a znovu tříbí svůj pohled na jednotlivé modely.

Je tu ale pár modelů, u kterých už není co řešit a o nichž si myslím, že rozhodně stojí za bližší pozornost. A ty bych Vám chtěl v příštích příspěvcích začít postupně představovat, čímž vlastně volně naváži na starší příspěvky Jakubovy. Takže na co se můžete příště těšit? Něco mi říká, že jako první to bude Glycine Airman 17.

P.S.

Btw, když jsem to neudělal na začátku, tak aspoň teď. Let me introduce myself: Zdeněk alias Z. na Chronomagu. Nice to meet you.