Jak dlouho vlastně trvá jeden den? Otázka, která se zdá banální, se při bližším pohledu rozpadá na řadu dalších, mnohem hlubších. Je den pevně danou jednotkou, nebo jen dočasnou dohodou mezi planetou, hvězdami a lidskou myslí? A co když se čas, tak jak ho známe, neustále nenápadně proměňuje, zatímco my mu jen dáváme jména a čísla?
Den je odvozen od rotace Země kolem vlastní osy. Jenže rotuje Země pořád stejně? Vztah mezi Zemí a Měsícem připomíná tichý tanec dvou těles, která jsou navždy spjata gravitací. Obíhají společné těžiště, barycentrum, jako by tvořily jediný systém. Zatímco Země se otočí přibližně jednou za 24 hodin (konkrétně Siderický, tedy hvězdný, den trvá 23 hodin, 56 minut a 4 sekundy), Měsíc se pomalu vzdaluje, nepatrně, ale neúprosně. Každý příliv, každé vzdutí oceánů znamená drobné zpomalení rotace planety. Dnes přibývá ke dni zhruba 2,3 milisekundy za století. Bez povšimnutí. Bez zvuku. A přesto nevratně.
Kdysi, před miliardami let, byl den kratší. Trval sotva 19 hodin. Jaký by byl svět, kdybychom měli méně času na světlo, méně času na tmu? Změnil by se rytmus života, nebo by se mu život prostě přizpůsobil? Možná je čas méně pevný, než si myslíme, a spíš připomíná proud, do kterého jsme se naučili kreslit čáry.
To, čemu dnes říkáme den, je takzvaný sluneční den – doba mezi dvěma polední, mezi dvěma okamžiky, kdy Slunce dosáhne nejvyššího bodu na obloze. Jenže existuje i jiný pohled: hvězdný, siderický den. Ten je o několik minut kratší, protože Země se mezitím posouvá po své dráze kolem Slunce. Který z těchto dnů je ten „pravý“? Ten, který cítíme, nebo ten, který měří vesmír? Z hodinářského pohledu se nám líbí oba – vždyť hned několik uznávaných hodinářských manufaktur nabízí indikaci siderického času, případně časové rovnice, která připomíná v průběhu dne rozdíl mezi pravým a středním slunečním časem.
Starověké civilizace si s touto otázkou nelámaly hlavu stejným způsobem jako my. Už před více než třemi tisíci lety se staří Egypťané snažili pochopit rytmus dne. Slunce se pro ně stalo přirozeným měřítkem – rozdělili tedy den na části podle světla a tmy, podle pohybu Slunce a hvězd. Hodiny nebyly stejné v létě a v zimě, natahovaly se a smršťovaly spolu s délkou dne. Stín na slunečních hodinách začal rozdělovat denní světlo na dvanáct částí. A proč právě dvanáct? Možná proto, že rok vnímali skrze zhruba dvanáct měsíčních cyklů. Anebo proto, že lidská ruka – se svými třemi články na každém ze čtyř prstů – umožňuje spočítat do dvanácti jediným palcem. Čas tak vznikal nejen z nebeských drah, ale i z lidské anatomie.
Tyto první „hodiny“ však nebyly pevné. Letní hodina byla dlouhá a roztažená, zimní krátká a sevřená. Čas se nadechoval a vydechoval spolu s ročními obdobími. Den nebyl matematickou konstantou, ale živým organismem, který se přizpůsoboval světlu a tmě. Noc se mezitím měřila podle hvězd. Egypťané sledovali jejich východy a rozdělili temnotu do dvanácti úseků, každý označený jiným hvězdným znamením. Světlo a tma tak dostaly vlastní rytmus, který se postupně propojil a právě tím vznikl celek o čtyřiadvaceti částech. Číslo, které bylo praktické, dobře dělitelné, a přirozeně zapadalo do tehdejších matematických systémů.
Až řecká touha po přesnosti a výpočtech přinesla myšlenku rovnoměrně rozděleného dne. Hipparchos a další astronomové rozdělili den na 24 stejně dlouhých hodin – podle rovnodennosti, kdy je den i noc v rovnováze. Byla to první snaha čas zkrotit, narovnat, uzavřít do stejnoměrných úseků. Od té chvíle jsme začali věřit, že čas může být konstantní.
A tak vznikl čas, jak ho známe dnes. Ne proto, že by to byl jediný možný způsob, ale proto, že lidé toužili po řádu, symetrii a pochopení světa. Možná je proto dobré se občas zastavit a položit si otázku: měříme čas proto, abychom ho ovládli, nebo proto, abychom mu lépe naslouchali?
Jenže v realitě se rotace Země dále zpomaluje. Velmi nenápadně, ale jistě. Čas plyne, i když ho měříme atomovými hodinami s přesností na miliardtiny sekundy. A tak vyvstává otázka: měříme čas takový, jaký skutečně je, nebo jen takový, jaký potřebujeme, aby nám dával smysl? Možná den není pevná jednotka, ale dialog mezi planetou, vesmírem a námi samotnými. A možná je krása času právě v tom, že se nikdy zcela nepodřídí našim definicím. Co tím chci říct? Vlastně jen, že přeji krásné oslavy Silvestra a krásný nový rok 2026.
